Alex Rašner: V žácích nás bylo na ledě i padesát

Nestává se často, aby redaktoři vodili na rozhovory své devítileté děti, a aby se tyto zapojovaly do rozhovoru. Tentokrát jsem ale udělal výjimku, protože situace si o to přímo žádala. Oba jsou totiž hokejisté, oba obránci, oba hrají za Olomouc a oba měli (respektive stále mají) téhož trenéra. Ten mladší z nich, Jindra, má kariéru (možná) před sebou, ten starší ji právě nedávno velkolepě zahájil. Obránce Olomouce Alex Rašner.

Alexi, už léta se u nás hovoří o tom, že nejen mládežnický hokej, ale i třeba fotbal a sport obecně má slabší nastupující generaci. Vy jste naopak výjimka z pravidla. Proč myslíte, že to tak je?

Je jiná doba. Do hokeje zkrátk nechodí tolik dětí, jako dřív. Nás bývalo plné kluziště. Snad se zaměřují na jiné, levnější sporty; každopádně je to škoda. Navíc máme poměrně vysoká čísla co se týče konce kariéry hráčů ve věku, kdy dospívají, a rozhodují se, jestli se budou věnovat třeba škole, nebo sportu. Pak není kde brát. Nás bylo v hokejové třídě padesát, teď je na některých stadionech sotva deset dětí.

Kdo vás trénoval v žácích?

V Šumperku Zdeněk Novák, a trenér Klepsa. Novákovi vděčím za to, že mě naučil základy hokeje, a asi můžu být rád, že jsem ho chytil.

Kolik jsi udělal na ledě kotoulů (ptá se Jindra, který má trenéra Nováka nyní v Olomouci)?

Málo. Jen jsem občas dostal hokejkou přes prdel. S panem Novákem se teď v Olomouci občas potkáváme, sem tam prohodíme slovo, zavzpomínáme na Šumperk.

V kolika letech jste se vy rozhodl, že přednost dostane hokej?

Hrát jsem začal v pěti nebo v šesti letech, ale definitivní rozhodnutí, že chci dělat hokej, přišlo v prváku na střední. To už jsme byli v Olomouci. Začal jsem hrát za áčko, a rozhodl jsem se, že to pro mě bude lepší.

Za áčko jste hrál poprvé v šestnácti letech. Jaký to byl rozdíl oproti juniorce?
Byl to strašně velký skok. Ale zvládli to jiní, zvládl jsem to taky.

A jaké to bylo proti Rusku na nedávném šampionátu v Helsinkách (ptá se Jindra)?

Vyhrocené. Ale mě se proti nim hrálo dobře. Je to evropský tým, a mají podobný styl, jako my. Většině kluků takový zápas sedí. Škoda, že se neudělala medaile. Měli jsme stříbro z osmnáctek, věděli jsme, že můžeme hrát pořádný hokej, a pak přišla facka s Amerikou.

Jaké to je, když šestnáctiletý kluk vejde do šatny áčka, a sedí tam Dopita? Nebo později Patera?

Je to neskutečná bomba. Ti chlapi ale hrozně rádi pomůžou, poradí. Ze začátku jsem všem vykal, pak jsme si potykali, ale panu Dopitovi jsem začal vykat znovu, když přešel na trenéra.

Jak se vidíte za deset let? Kde byste chtěl hrát?

Takhle na to nemyslím. Chci zapezpečit rodinu. A zahraničí? Byl jsem draftovaný do juniorky do Londonu, ale nakonec jsem tam nešel, protože jsem tady začal hrát za áčko. Soustředím se na to, co je teď. A to je Olomouc, A tým. Stoprocentně máme potenciál na předkolo play off, a pokud se dostaneme dál, bude to nádhera. Tým má srdíčko a to je dobře.

Co byste vzkázal mladým klukům, jako je ten vedle vás?

Aby makali. Aby je to bavilo, a aby chodili na tréninky s radostí. Aby se nebáli trenérů, a aby si hokej hlavně užívali.

-vb-