GLOSA Olomouc – město, kde bude bydlení stále méně dostupné

Žilo bylo jedno město uprostřed Moravy. Krásné, malebné, historické – na život parádní. Jenže bydlení? Stále hůře dostupné. Platy jsou tady průměrné, ale ceny bytů a nájmů rostou. A to nejen pro mladé, kteří stojí před rozhodnutím, zda tu zůstat, nebo odejít.

Otázka dostupnosti bydlení rezonuje i v debatách kolem přípravy strategického plánu rozvoje města do roku 2040. Politici dobře vědí, že jde o téma, které obyvatele pálí. Na státní úrovni se mezitím řeší kontroverzní dotace – vláda, která se deklaruje jako pravicová, hlásá, že díky ní budou nájmy v dotovaných bytech nižší než komerční. Smutný paradox, který křiví trh a problém spíš prohlubuje. Ale to je jiný příběh.

Logika by říkala: okolo tohoto moravského města je úrodná půda, kterou bychom měli chránit. Místo expanze do krajiny bychom měli zástavbu zahušťovat, vytvářet město „malých vzdáleností“, kde lidé nemusejí všude jezdit autem – ne proto, že jim to někdo zakáže, ale protože je to přirozeně pohodlné. Díky tomu zůstávají i náklady na infrastrukturu a správu veřejného prostoru rozumné. Jenže realita? Územní plánování je samá bariéra, stavební řízení plné regulací a výškové limity dusí výraznější rozvoj. A aby toho nebylo málo, přichází město s novým opatřením, které prý už jinde funguje – Zásady spolupráce s investory.

Zní to hezky, skoro partnersky. Ve skutečnosti jde o nástroj, který má pod líbivým názvem jediný účel: vybírat peníze. Ano, město má hodně nákladů, rozpočtové určení není pro městskou kasu růžové, ale to je realita, jejíž tíži přeci nejde jen tak přehrát na někoho jiného. Některé právní analýzy o tomto novém výmyslu otevřeně říkají, že může jít o obcházení ústavy, protože daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Tvrdí se, že jde o dobrovolný příspěvek, ale dobrovolný je asi tak, jako když vás finanční úřad pozve na „přátelskou“ schůzku. Nezaplatíš – nestavíš, nebo minimálně se vše protáhne a zkomplikuje.

Nejasný je i samotný mechanismus, kdy a za co se vlastně zaplatí. Nejistota je to poslední, co rozvoj potřebuje. Připočtěme neurčitost v tom, kam vybrané prostředky mají směřovat, a dostáváme systém, který místo podpory výstavby zvyšuje rizika a náklady. Tyto náklady se samozřejmě promítnou do ceny bytů a nakonec je zaplatí občan, nebo nezaplatí, protože na ně už mít nebude.

Město říká, že nechce stavět do šířky, nechce stavět do výšky a ještě zatíží stavbu novými poplatky. Výsledek? Méně bytů, méně dostupného bydlení a méně života. Všichni to vidí, selským rozumem je to jasné. Jen na radnici u některých jakoby ne.

Pokud má jakékoliv město růst, potřebuje investory jako partnery, ne rukojmí. Bydlení nezlevní – to je utopie. Ale mělo by být v zájmu všech, aby ceny rostly co nejpomaleji a ideálně v delším časovém horizontu. Další poplatky a překážky zapříčiní pravý opak. Město, které místo spolupráce vybírá výpalné, si samo podřezává větev. A jeho obyvatelé za to platí stále vyšší cenu – doslova. Uvidíme, třeba se to ještě ale podaří zastavit. Ostatně, jednou už se to povedlo.