Lanýžové degustační menu

Komentář politologa Chceme, nebo nechceme ženy v politice?

Chceme, nebo nechceme ženy v politice?

foto: Archiv Evy Lebedové

24. 05. 2021 - 09:52

Na koalici Pirátů a STANu se po jejich tiskovce k zahájení volební kampaně snesla lavina kritiky. Kritika oprávněná kvůli zcela nevyváženému zastoupení lídrů kandidátek, kteří na tiskovce vystupovali. V zástupu mladých mužů se úplně ztrácela jedna jediná žena – lídryně pražské kandidátky – Olga Richterová. Stejně jako její mužští kolegové v modrém obleku i ona zvolila kalhotový kostým téže barvy. Kdo se nesoustředil, mohl ji lehce přehlédnout.

Od stran, jako jsou progresivističtí Piráti a také od STANu, který má na místní úrovni celou řadu úspěšných starostek, bychom očekávali lepší pokus o naplnění hesla „Vrátíme zemi budoucnost“. Nikoli ovšem takovou budoucnost, v níž se v nejvyšší politice se ženami zjevně příliš nepočítá. Jak jinak si totiž vyložit, že ani po spojení těchto dvou stran, a tudíž zisku potenciálně většího počtu žen k nominaci, neměly tyto strany na volitelných místech svých kandidátek více žen? Symbolickou „nevyvážeností“ a vizuálně nepřehlédnutelnou dominancí mužů tato tiskovka připomněla problém, jenž dalece přesahuje jednu politickou stranu. Tím problémem je nedostatečná reprezentace žen v české politice.

V Poslanecké sněmovně se od poloviny 90. let pohybuje zastoupení žen mezi 15–22 %. V exekutivě jsme v první Klausově vládě a poté opět za premiéra Miloše Zemana neměli žádnou ženu. V současné Babišově vládě máme ženy zastoupeny čtvrtinově. Ze všech úrovní politiky nejvíce žen nalezneme v zastupitelstvech obcí, a to 28 %, přičemž na pozicích starostek je dnes přes 1500 žen (tedy necelá čtvrtina). Srovnáme-li naše údaje se zeměmi, které patří v Evropě k nejúspěšnějším v integraci žen do politiky, zjistíme, že v top trojce má Island 46 % žen mezi všemi svými volenými reprezentanty, Švédsko 44 % a Francie 40 %. Ve všech těchto zemích ale v nějaké míře fungují kvóty na politickou reprezentaci žen, a to buď vnitrostranické, anebo legislativní. V případě Švédska politické strany uplatňují kvóty na zastoupení žen dobrovolně. Ani jedna ze zemí, v níž v současnosti existuje vyšší podíl žen v politice, k aktuálním číslům nedospěla přirozeným vývojem. Obdobně ze sousedních států mají vnitrostranické kvóty na zastoupení žen stanoveny také Německo a Rakousko. Na kandidátní listiny pro volby do Sejmu i do nižších úrovní samosprávy si stanovilo 35% kvótu pro ženy i Polsko. Inspirativním příkladem může být například Dánsko, které kvóty zavedlo se záměrem navýšit podíl žen v politice. Jakmile stanoveného 30% zastoupení žen dosáhlo, kvóty zrušilo.
 
Česká politika bohužel stále prakticky ukazuje, že reálná změna v zastoupení žen na nejvyšší úrovni jen tak brzy nenastane. U Pirátů je absence snah o vytvoření vyváženějších volebních kandidátek o to smutnější, že jde o stranu, která dlouhodobě proklamuje zrovnoprávňování mužů a žen. Mezi svými poslanci má také Františka Kopřivu, který byl organizací Otevřená společnost oceněn titulem „Genderman roku 2020“ za „reflexi přetrvávajících patriarchálních předsudků vůči ženám“. Porota ocenila, jak „kontinuálně a konzistentně podporuje rovnost žen a mužů jako princip a předpoklad demokracie.“ Bohužel, na vlastních kandidátních listinách se ale genderové příkopy Pirátům zatím překonat nepodařilo.
 
Kromě Pirátů a STANu, kteří na svých 14 kandidátkách ve volebních krajích umístili v první pětici pouze třináct žen, tedy 18,6 % ze všech kandidátů, na tom nejsou výrazně lépe ani ostatní parlamentní strany. Koalice SPOLU dostala do první pětky ve všech krajích také pouze třináct žen, další strany ještě nezveřejnily definitivní podobu kandidátních listin. Ani levicové strany, které by měly hrát prim v otevírání příležitostí ženám, se dlouhodobě se zastoupením žen nevyrovnávají dobře. Například v posledních senátních volbách za ČSSD nekandidovala žádná žena. Ve svém předsednictvu má sociální demokracie pouze jednu ženu, která je zároveň jedinou ministryní strany ve vládě. Nejlépe si mezi politicky relevantními stranami vždy vedla Strana zelených, která v některých volbách dokázala uplatňovat tzv. pravidlo zipu, tedy střídání muže a ženy v rámci jednotlivých míst na kandidátní listině.
 
V souvislosti se současnou politickou realitou můžeme připomenout výrok jedné z nejvýznamnějších českých političek, Milady Horákové, která po volbách v roce 1947 napsala: „Ženy prokázaly při volbách plné pochopení svých občanských povinností a vykonaly je odpovědně. Voličky tedy uspokojily. Méně uspokojily strany, které poskytly ženám na kandidátkách pro Ústavodárné shromáždění příliš malé zastoupení. Dvacet čtyři poslankyně při nadpoloviční většině žen voliček jistě není úměrná cifra. Také sestavení nové vlády ženy neuspokojilo. Při prohlašovaném zrovnoprávnění nemají ženy ani jediného ministra, ačkoli by jistě každá strana mohla postaviti způsobilou a schopnou kandidátku.“ Po více než 70 letech od tohoto výroku se ženám stále nepodařilo výrazněji proniknout do české politiky a účastnit se jí tak, aby to lépe odpovídalo zastoupení žen v české společnosti.
 
 
Zdá se tedy, že ani ve 21. století jsme se v politice či ve společenském životě, zcela nepřestali řídit dominujícími mužskými principy, podle nichž může být žena doživotně sankcionována za to, že má děti a často jí nejsou nabízeny stejné příležitosti jako mužům. Bohužel, výrok bývalého předsedy české vlády, Mirka Topolánka, zřejmě zůstává politickým stranám stále blízký: „Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž. S tím by měl zákon počítat a nevnucovat těmto ženám ochranu, o kterou nestojí a která paradoxně vede k jejich diskriminaci. Pokud se žena rozhodne věnovat roli, kterou jí svěřila příroda, pak nepotřebuje, aby se ji zákon snažil srovnat s mužem.“ Nebo se v blízké budoucnosti v české politice přece jen něco změní?
 
 

Další články