Válka v Lugansku se pro naši rodinu stala velkou pohromou, říká posila šternberských volejbalistek Tetiana Karpushyna

V šestnácti letech zamířila ze svého rodného Lugansku za volejbalem na druhý konec země. Vybral si ji do svých řad nejlepší ukrajinský klub - Chimik, který sídlil nedaleko Oděsy a dělal právě v tomto věku výběry do svých týmů.

„Musela jsem se postavit na vlastní nohy a začít se starat sama o sebe. Maminka mi nepomáhala dělat domácí úkoly ani nevařila boršč na oběd, vše jsem musela zvládat sama,“ vzpomínala Karpushyna na své začátky daleko od domova.
„S rodiči jsem se měla možnost vidět pouze jednou za rok a to o letních prázdninách. Dost často jsem plakala mamince do telefonu a říkala jí, že už nemůžu. Ta pro mě vždy měla jedinou odpověď: „ Nemůžeš? Tak si sbal věci a přijeď domů!“ Nikdy mě nelitovala, byla na mě vždy tvrdá a za to jí teď děkuji,“ říká dojatě.
Nakonec osud tomu chtěl, aby rodiče přijeli za ní.  „Po dokončení školy jsem nastoupila v Charkově na sportovní institut. Měla jsem tam individuální plán a jezdila pouze na zkoušky. Právě v tomto období se v mém rodném Lugansku začalo bojovat, rodiče opustili Lugansk a dva měsíce žili se mnou v Oděse, do té doby než se situace ve městě stala snesitelnější,“ vypráví mladičká Ukrajinka, kterou nyní čeká druhý rok v zahraničí.

Co sehrálo největší roli ve vašem přesunu. Vybírala jste podle země nebo soutěže?
Spíše bych řekla, že jsem si vybrala trenéra, než konkrétní zemi či soutěž. Už se mi stalo, že jsem se v tom spálila.

Můžete to rozvést...
Jsem stále ještě mladá a stále se chci učit a získávat nové zkušenosti. Zaujalo mě skloubení zkušených hráček s výrazně mladým týmem. Výzva ve Šternberku mě láká a mým cílem je, aby byly spokojeny obě strany. Věřím, že mi v tom pomůže i trenér.

Kde jste s volejbalem začínala?
Prvním profesionálním klubem se pro mě stal oděský Chimik, který je momentálně považován za nejlepší ukrajinský klub, který hraje pravidelně mezinárodní poháry. Strávila jsem tam dva roky, které byly pro mě velkou lekcí. Nasbírala jsem tam obrovské zkušenosti. V klubu panovala „železná“ disciplína, a to jak na tréninku, tak za dveřmi sportovní haly. Díky tomuto řádu se klubu daří hájit jen ty nejvyšší příčky. Bohužel kvůli mému věku jsem měla jen velmi málo prostoru na hřišti, jelikož klub čelil velkým výzvám, tak moje další kroky směřovaly do Galičanky Ternopil.

A poté jste zamířila na zahraniční angažmá do Tallinu.
V Estonsku jsem se poprvé seznámila s evropskou mezinárodní scénou, když nepočítám zápasy v mládežnické reprezentaci. Byl to pro mě první zahraniční klub a ničeho nelituji. Čekalo mě tam mnoho zajímavého, jiný život, jiní lidé, jiná mentalita, jiná kultura. Jsem někdo, kdo se neustále učí z podnětů z okolí. Snažím se na každou situaci pohlížet pozitivně a odnést si z ní maximum zkušeností.

Nejde se nezeptat. Jaká je u Vás momentálně situace?
Situace na Ukrajině je v tuto chvíli stabilizovaná, jestli se to tak dá říci. Válka v Lugansku se pro naši rodinu stala velkou pohromou, ale všichni jsme přežili, to je to hlavní. Přesto Lugansk miluji, narodila jsem se tam, vyrostla jsem tam, a prožila tam první volejbalové kroky mého sportovního života. Vždy se tam ráda vracím.

Váš přesun nebyl vůbec jednoduchý. Můžete ho přiblížit?
Bylo to pro mě hodně složité období. Věděla jsem, že tým už trénuje od začátku srpna. Podepsala jsem smlouvu na konci srpna. Následovalo těžké období, kdy jsem musela několikrát jet na velvyslanectví, které bylo vzdálené šest hodin jízdy.

Říkáte několikrát, co se dělo?
Bylo to čekání bez odpovědi, kdy budu moci konečně odjet do svého klubu. S takovými těžkostmi jsem se setkala poprvé. Proces s dlouhodobými vízy do České Republiky, potažmo celé evropské unie je pro nás spojen se spoustou, až někdy neuvěřitelných komplikací. Velmi děkuji klubu za angažovanost a zvláště trenérovi, který dělal maximum pro urychlení mého příjezdu.

Jak jste se mezitím připravovala?
Trénovala jsem s bývalým klubem v Oděse, ale množství tréninků nebylo ideální. Ovšem jsem přesvědčená, že mi spoluhráčky a trenér pomohou se dostat do kolektivu a zápasového tempa co nejdříve.

Jaké jsou tvé první dojmy z týmu?
Tréninkový proces s družstvem je zajímavý, holky jsou výborné. Všichni se snaží si vzájemně pomáhat, je vidět dobrý kolektiv a dobrá tréninková atmosféra. Věřím, že vítězství brzy přijdou.
Adam Fritscher