Dnes se otevírají hory s poklady, je Velký pátek

Na Velký pátek připadá den smutku, kdy byl Ježíš vyslýchán, odsouzen a křižován. Křesťané zastavují čas: nezvoní zvony, nehrají varhany. Dnešek je ale také spojován s tím, že se údajně otevírají hory s poklady.

Pro prosté venkovany byl Velký pátek dnem plným záhad a kouzel. Ráno před východem slunce se lidé u potoků a řek omývali proudící vodou, zejména na soutocích nebo pod mlýnským náhonem. Obřad se musel konat ještě za tmy, lidé při něm museli být nazí a nesměli promluvit jediné slovo. Na Velký pátek se nesmělo hýbat ze zemí, rýt v ní a kopat, protože se věřilo, že by z ní vytryskla krev a už by nikdy nerodila. Významným magickým předmětem byly pašijové nitě, které musely hospodyně upříst od chvíle, kdy začne svítat do chvíle, kdy se slunce vyhoupne nad obzor. Protože slunce stoupá poměrně rychle, moc jich nestihly, ale tím byly ty nitě vzácnější. Kdo měl v oděvu alespoň pár stehů, provedených pašijovými nitěmi, ten byl chráněn před údery blesků a před divoženkami. Protože Velký pátek je "dnem země", otvírají se i její hlubiny a nechávají nahlédnout do svých pokladů. Báseň Poklad od K. J. Erbena všichni známe. Poklady se v tyto dny čistí, což se projevuje tancem modravých plaménků nad místy, kde jsou ukryty. Možná jde o vybíjení energií, projev světélkující plazmy (viz. moje kniha "Démonické pasti"). Podle lidové pověry lze plaménky zkrotit, když se přes ně přehodí chlebové drobečky. Pak zůstane jáma otevřená a poklad lze vyzvednout. V opačném případě se propadne ještě hlouběji. Na Velký pátek také vyjíždějí z dutých hor divoké jízdy duchů. Nejznámější jsou samozřejmě Blaničtí rytíři.

Zatímco tedy Zelený čtvrtek je "dnem vody" a Velký Pátek "dnem země", je Bílá sobota "dnem ohně". Dávné ohňové rituály zemědělců převzalo i křesťanství, a tak se v tento den světil oheň. Hranice se zapaluje před vchodem kostela, a od ní se zapaluje velká svíce, zvaná paškál, značená symboly počátku a konce  - alfa a omega. S ní se vnáší oheň do kostela a zapalují se znovu všechny svíce. Dříve se ženy draly k dohořívající hranici, aby se zmocnily uhlíku a běžely s ním co nejrychleji domů, protože tam byl mezitím uhašen oheň v krbu a musel být znovu zanícen posvěceným uhlíkem. Tím začínal nový cyklus... Dnes už si totiž neuvědomujeme, že Velikonoce jsou svátkem Nového roku, čili zbytkem mnohem dávnějšího lunárního kalendáře, jenž důsledně vycházel z měsíčních cyklů, čímž se však dostával do určitých posunů vůči ročním obdobím. Proto byl později korigován slunečními cykly. Takže slavíme lunární Nový rok. A tím, co je obdobou Silvestra ve slunečním cyklu, je tady "vigilie", čili bdění Velké noci z pátku na sobotu, která se původně měla trávit v naprosté "tmě smrti", a vrcholila vzkříšením, čili východem slunce a zapálením nového ohně.

-ms-