Lanýžové degustační menu

Zákulisí Tour de Franz 9/24: Proč mi proboha říká, že je těhotná?

Zákulisí Tour de Franz 9/24: Proč mi proboha říká, že je těhotná?

23. 08. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Ne malá skupina kamarádů mi cestu před startem záviděla, že prý Italky jsou všecky k sežrání. Není to pravda. K světu vypadají asi tak ve třinácti. Ve čtrnácti jim naroste místo nosu kramle, kterou si zahnou piercingem někam do strany, a jakmile odhalí svalnaté nohy evolučně uzpůsobené práci v sadu, je zle. Vždycky se zpoza rohu vyřítí nosatá a krpatá "nádhera", a všichni Italové na ni volají "bella, bella!"

To bylo moje první setkání s italskou realitou. To druhé bylo krátce po startu první italské etapy z Gemony, kdy jsem zašel do obchodu pro nějakou tu sváču za takovou typickou Italkou. Za pultem stála obtloustlá hrbatá ženská, držela se za obrovské odhalené břicho a volala na mě "prego, prego!" Protože moje znalost Italštiny je skoro nulová, snažil jsem se jí anglicky vysvětlit, že chci dvě bulky se sýrem, a vůbec mě přece nezajímá, že je v jináči. Později jsem se, v souladu s místní kulturou, naučil na všechny prodavačky a servírky volat "amóre mío", což přeloženo do češtiny znamená prostě jen něco jako "dobrý den".

Italské slunce ale zašlo a celý ten první den nás honily mraky. Předpověď ale byla na následující dny dobrá, dokonce skvělá; to jsme se na slunce ještě těšili. Netušil jsem, že africké slunce (připomínám: není to Evropa, je to Afrika!) dokáže z člověka vysát poslední zbytky tekutin, i to poslední stopové množství jakýchkoli minerálů, a že se bude šlapat doslova na krev.

V jedné ruce řídítko, a v té druhé ovoce

Minuli jsme Codroipo, kde kdysi Napoleon Bonaparte uzavíral Campoformijský mír, a hlavou mi běželo něco o tom, že jsme opravdu zpovykaná generace. Všechny tyhle dálky, které mě dnes dokážou vyřídit na kole, kdysi šlapali pěšky vojáci s několikakilogramovou ručnicí a v plné polní. Dále, v každém druhém městečku měli "Papežské náměstí", což mi pomaličku začalo připomínat, kam a proč jedu.

A jak se blížila riviéra, provoz houstnul. V tom provozu jsem šlapal já, kterému je to celkem jedno, protože se dívám akorát tak na tachometr, na pulsmetr, a na bílou čáru na krajnici. A taky v tom provozu šlapal navždy svobodný Dušan, který jel v tu chvíli přede mnou, vždycky se chytil jednou rukou řídítka, druhou si dal v bok a ohlédl se, jestli jsem se někde neztratil. Tento manévr ho vynesl skoro do protisměru; když na něj z druhé strany zahoukal kamión, Dušan se asi tak dvě vteřiny před nevyhnutelně smrtelnou čelní srážkou přenesl do travnaté krajnice v protisměru, kde chvíli chytal balanc na nerovném povrchu, a pak se plavným pohybem s naprostým poklidem vrátil mezi dalšími dvěma náklaďáky do svého jízdního pruhu; u toho celou dobu jedl jednou rukou broskev. Kdokoli jiný s takovým stylem jízdy by byl jistě mrtvý už během první etapy. On ne. Když jel za mnou, několikrát jsem ho poprosil, aby mě nepředjížděl zprava, kterýžto manévr mě pokaždé šokoval a dokonale vyvedl z rovnováhy. Možná bych se měl pro klid duše zbavit všech šablon, ve kterých žiju.

Sbírkový účet na neurologické děti Tour de Franz
240 77 77 240/0300
 

Ten den se definitivně rozpadl původní plán etap. Nejeli jsme přímo na Benátky, protože by těch kilometrů bylo na jeden den příliš, a protože jsme vynechali volný den ve Villachu, zamířili jsme nejkratší cestou k moři někam k Bibione. Do místa, kde je hlava na hlavě, ale relativně snadno tam může mezi tolika turisty proběhnout aklimatizace na místní poměry.

Otlaky i z ponožek, a pak jsme byli v Pi(.)i

Plánovaný zítřejší den volna začal vrtat v hlavě jako skřítek, který nemá na práci nic jiného, než otravovat. Dokud člověk jede, a ví, že musí, celkem to jde. Jakmile je ale na dosah volno, tělo připomene všechny šrámy a přihlásí se o slovo. Tak tedy: od slunce spálená pravá ruka (většinou na nás svítilo od jihu a od západu a z jedné strany jsme byli osmahlejší) se začala loupat. Zadek už snad ani vcelku, anebo byl rozbitý do krve, a nebýt modré masti od Allivictus, dávno bych jel radši ze sedla ve stoje. Necítil jsem ani jedno zápěstí, od neustálého drnkání řídítek mi prostě natrvalo zdřevěněly ruce. A tlačit mě začaly i fusekle; existuje velmi chutný videozáznam toho, jak stojím na krajnici hlavní silnice, a k pobavení všech kamioňáků hážu svoje poslední ponožky někam do příkopu a nazouvám si boty radši jen tak naboso.

Potvrdil jsem si také tezi o Africe. Žádná Itálie není, přátelé. Je to Maroko. Mravenec, který mi lezl po noze a štípal, měl asi tři centimetry, bezpochyby se jednalo o nějaký pouštní druh. Komáři byli taky větší, a samozřejmě bodavější, a když šel člověk třeba takhle navečer kempem, přišel se s ním pomazlit gekon.

Skončili jsme v Pi(...)i. Skutečně se to tam tak jmenovalo. Celá výprava to okomentovala, a ano, dávno jsme věděli, že tam jsme, ale tady to bylo i na ceduli. Kemp v Aprilii Marittimi byl ten největší, jaký jsem zatím viděl, a kupodivu celkem prázdný. Taky levný, protože jen krátká rešerše do cen kempů přímo u pláže Lignana nám způsobila menší depresi. Zbití po celém Rakousku a vysušení z první italské etapy jsme, vděční za den volna, pomalu naladili odpočinkový režim. Kdybychom v té chvíli tušili, že na místě strávíme neplánovaně čtyři dny...

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák

 

Další články