Zákulisí Tour de Franz 4/24: Čím si mazat pozadí

V pátek jsme startovali z Českých Budějovic. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli vůbec odjedu, protože na místní pobočce banky mě měla čekat karta k novému účtu. Kdyby tam nebyla, čekal bych na ni já a Tour by nabrala zpoždění. Naštěstí všechno dobře dopadlo a o desáté jsme mohli zamávat Černé věži.

Peloton narozdíl od předchozího dne výrazně zesílil. Spontánně se přidalo pár lidí, kteří se o našem projektu dozvěděli, a jeli s námi až na hranice. Bylo to milé, a cesta kolem jihočeských rybníků úchvatná. U obce Římov jsem prohlásil, že končím, že už tam jsme, a netřeba se trápit dál. Cestu jsem si skoro neužil - jen během dopoledne jsem vyřídil asi patnáct telefonátů s médii, a kdybych v tu chvíli tušil, že v Rakousku po nás neštěkne pes, užíval bych si alespoň ten mediální zájem.

Kdo maže, ten jede

Není to samoúčelná reklama sponzorovi cesty, ale upřímně míněná pochvala a doporučení. Modrá mast od Allivictus je přesně to, co cyklista potřebuje na údržbu svých sedacích partií. Občas bolí víc, než nohy. Vzpomněl jsem slova své známé, která mi na startu řekla, namísto takových těch obligátních přání šťatsné cesty - Vlka mít budeš, to je jasný. Měl jsem. Ale to mazání prostě pomohlo.

Pak nás všichni opustili a zůstali jsme s Dušanem sami. Poslední zastávka u česko rakouské hranice a kromě dvou terénních vlnek je to až do Lince nádherný sjezd, během kterého se magická stovka na tachometru prostě objeví. Pod koly je bezvadný asfalt, kolem ukáznění řidiči, a čurání do příkop je společensky nepřijatelné. Ordnung muss sein.

V Linci na náměstí nás ale žádný žurnalista nečekal. Anebo možná čekal, jenže tam ptobíhaly nějaké městské slavnosti a náměstí bylo naprosto beznadějně zaplněné všelijakými pouličními kejklíři. Potkali jsme tam dredatýho týpka, a on prohásil, že chce jet na kole do Itálie; nějakou dobu jsem se ho lámanou němčinou snažil přesvědčit ke spoluúčasti, slíbili jsme se potkat večer, a pak už jsme se nikdy nepotkali.

Linec miluju. Kdykoli jsem tam přijel, bylo to zásadně na kole, a nejhezčí ze všeho je příjezd na náměstí přes Dunaj. Je majestátní, a je odměnou pro ty cyklisty, kteří vydrželi. Čekal nás den volna, našli jsme levné ubytování, a večer mi to nedalo, abych se nevypravil prohlídnout si noční město. Kdy zase příště budu mít tu šanci. Jenže to je tak, kdy tělo už chce spát, a mysl je vzrušená jít dál, a vidět. Padl jsem za vlast na lavičce v parku a zpátky do postele jsem se doslova dopotácel na pokraji vysílení. Víc nevím nic, protože zatímco město žilo festivalem, cyklisté spali spánkem spravedlivých, a nebyli k probuzení.

Jinej svět

Procházeli jsme město v následujícím, volném dni. Přestože je doslova pár kilometrů od hranic a kulturní rozdíl je minimální, přeci jen na nás několik šoků dýchlo, a mohutně. Noviny v prodejním pytlíku na autobusové zastávce stojí čtyři Eura (!!) a ti lidé to rádi zaplatí. Kdybychom tady chtěli prodávat Večerník za 110 korun, šli bychom na buben celkem rychle. Koláčky v Bille jsou lepší, banány jsou banánovitější, a bramboráky bramborovější. Ne nadarmo se jeden hospodskej na hlavní třídě jmenuje Trauttenberg.

Samozřejmostí jsou cyklostezky, které jsou vytvořeny tak jednoduše a účelně, že fungují, aniž by stály ty miliardy, jako u nás. Prostě se na kraji silnice povinně namaluje pruh pro kola a řidiči jej respektují, to je celé. Ochutnal jsem první Wienerschnitzel, a chutnal jako smažená podrážka. Ten zub. Ten zub, který jsem si nechal odvrtat v Olomouci ráno před startem. Ucítil jsem ho jako blesk až někam pod oko, a zbytek šniclu jsem raději spolykal tak nějak v celku.

Přišel e-mail z velvyslanectví. A přislíbili, že pan velvyslanec osobně požádá jménem České republiky monsignora Borgiu, aby nám byla přidělena ta první řada. Tak to bychom měli.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák