ROZHOVOR Online nebezpečí: čím digitální svět ohrožuje děti a čím nás všechny?

Kamil Kopecký je pedagogem Univerzity Palackého. Řadu let se intenzivně věnuje tématu bezpečnosti online prostředí a obecně e-bezpečí. Je mimo jiné autorem Centra prevence rizikové virtuální komunikace či projektu DigiDoupě, vytvořil s kolegy aplikaci s názvem FactNInja na rozpoznávání manipulace. Zajímalo nás, jak vnímá aktuální situaci, jaká rizika ve virtuálním prostoru hrozí našim dětem a jaká obecně celé společnosti.

Mnoho let se pohybujete v oblasti e-bezpečí. Mění se situace k lepšímu či horšímu?

Určitě lze říci, že lidé jsou kybernetickým útokům vystaveni podstatně častěji, než tomu bylo v minulosti. Ostatně pokud se podíváme na statistiky kybernetické kriminality evidované Policií ČR - od roku 2021 došlo k strmému nárůstu počtu případů a už v roce 2022 Policie ČR řešila dvojnásobek incidentů než v roce předchozím. Drtivou většinu problémů pak představují hlavně podvody, které se masově přesunuly na internet. Ostatně každý den čteme v médiích o tom, jak se někdo nechal nachytat např. na podvod slibující zázračné zbohatnutí (kryptoměnové podvody) či podvod spojený s navazováním romantických vztahů s neznámými lidmi ze zahraničí, falešnými vojáky, lékaři a podobně. V současnosti pak řádí především podvodné SMS zprávy, které obsahují např. informace o tom, že máte zaplatit pokutu s odkazem na podvodný web. Jeho cílem je pak především dostat se na váš účet a k vašim penězům.

Co konkrétně hrozí v tomto ohledu dětem?

U dětských uživatelů internetu nejsou nejčastější tyto podvody. V naší online poradně E-Bezpečí (www.napisnam.cz) daleko častěji řešíme problémy spojené s úniky intimních materiálů a následným vydíráním (tzv. sextortion). A to již jsou velmi vážné situace. Dítě, které je vydíráno, má intenzivní strach, bojí se, že jeho intimní materiály, které ve slabé chvilce poskytlo neznámému internetovému kamarádovi či kamarádce, uniknou na veřejnost a dítě bude mít hroznou ostudu. Bohužel u citlivějších dětí, které jsou vydírány, může dojít až k sebevražednému jednání. A je otázka, co bude dál, s příchodem umělé inteligence se bohužel otevírají další možnosti, a tedy i rizika.

Platí zde totéž, co u standardního zločinu, tedy že pachatelé bývají často o krok napřed před kriminalisty?

Je to složitější. Lidé se totiž nechávají často nachytat na stále stejné historky, které se pouze zasazují do aktuálního kontextu. Typickým případem je tzv. romantic scam - na seznamce či na sociální síti vás osloví někdo neznámý, který o sobě tvrdí, že je třeba voják americké armády na vojenské misi, armádní lékař, inženýr či zahraniční zpěvák a že by si chtěl povídat. Postupně začne do konverzace zapojovat lichotky, začne ve vyhlédnuté oběti vzbuzovat zájem… oběť mu začne důvěřovat, v některých případech se dokonce zamiluje. A najednou přijde prosba, že se daná osoba dostala do nesnází a potřebuje finanční pomoc. Nebo že chce za námi přijet, ale nemá hotovost na cestu. Nebo nám chce něco poslat, ale je potřeba zaplatit clo… atd. Tyto mechanismy a postupy se používají desítky let, dokonce i v dobách před internetem existovali „sňatkoví podvodníci“, kteří využívali velmi podobné legendy. Legendy jsou tedy stejné, změnily se nástroje, změnilo se komunikační prostředí.

U dětí je pak typickým modelem toto: Chlapec se na seznamce, sociální síti či messengeru (dosaďte si libovolný název služby - Instagram, TikTok, WhatsApp, Messenger, Telegram apod.) seznámí s překrásnou dívkou ze zahraničí. Povídající si, postupně je jejich konverzace stále více intimní, flirtují spolu… a najednou přijde nabídka na sexting - tj. sdílení intimních materiálů. Dívka chlapci pošle intimní materiál, chlapec pošle intimní materiál zpět dívce - a začnou problémy. Dívka, ve skutečnosti pachatel, začne dítě vydírat: pokud nezaplatíš, zveřejním fotku či video, pošlu ji tvým kamarádům a budeš mít ostudu. A chlapec platí a platí a platí. Přitom je obrana velmi jednoduchá. Neposkytovat nikomu intimní materiály, aby nedošlo k jejich zneužití. Ale bohužel na prevenci se často zapomíná a lidé řeší preventivní opatření často až tehdy, když se dostanou do potíží. Samozřejmě máme zde nové technologie - pachatelé rychle ovládli například tvorbu deep fake videí pomocí umělé inteligence - a zde mají zcela jistě náskok. 

Vaše práce zahrnuje širší sféru školství od základního až po akademické prostředí. Lze říci, kde je nevíce nedostatků a rizik?

Předně je potřeba říct, že česká populace plošně nedisponuje příliš vysokou úrovní mediální, digitální a IT gramotnosti, což se projevuje mimo jiného právě nárůstem kybernetické kriminality - mnoho lidí se prostě v digitálním světě nechá nachytat, zaplatí, přijde o úspory, nechá se vydírat. A skutečně neplatí, že by terčem kybernetických útoků byli pouze senioři! Mezi oběťmi máme mnoho osob daleko mladších, včetně 20letých. Stejně tak neplatí, že by děti byly v oblasti IT celkově lepší než dospělí a disponovali vyšší úrovní mediální a digitální gramotnosti, to je klasický mýtus! Děti jsou velmi dobré v tom, co je zajímá a baví; umí pracovat s messengery, dělat fotky, natáčet videa, používat filtry… a pokud v nich rozvíjíme jejich nadání v oblasti digitálních technologií, mohou být skvělé klidně i v informatice, robotice či jakémkoli jiném oboru. Plošně ale nějaké pokročilé znalosti IT nemají, ty v nich teprve musíme posilovat a rozvinout.

Co tedy dělat?

Nejdůležitější je působit v oblasti prevence na tři základní skupiny - děti, rodiče a pedagogy. Děti je nutné vybavit digitálními kompetencemi, které zahrnují témata spojená s online bezpečností a rizikovým chováním na síti, co nejdříve, ideálně již na 1. stupni ZŠ. Proto také můj lektorský tým jezdí do škol a vzdělává žáky už na 1. stupni ZŠ, kde je učí například jak si chránit svoje data na internetu, na co si dát pozor, učí je rozpoznávat různé triky, na které mohou narazit apod. Bez rodičů by to samozřejmě nešlo, protože dokáží své děti ovlivňovat v domácím prostředí - tím pádem rodiče seznamujeme s rizika, která mohou na jejich děti číhat, a vysvětlujeme, jak je důležité vybudovat si s dětmi důvěrný vztah - aby byly děti ochotny v případě krizové situaci přijít za rodičem a požádat ho o pomoc. Z praxe víme, že děti, které jsou v krizové situaci, se často bojí svěřit se rodičům, a to je velká chyba. Zároveň apelujeme na rodiče, aby se zajímali o svět svých dětí, aby věděli, jaké influencery jejich děti sledují, jaké hry hrají, co na počítači dělají. U velmi malých dětí nesmíme zapomínat na digitální hygienu, regulaci času, který děti s technologiemi tráví, a také regulaci obsahu. Třetí skupinou jsou logicky pedagogové. Ty seznamujeme s novými trendy, vysvětlujeme jim, jaká témata by mohli zapojit do výuky, učíme je orientovat se ve světě žáků. A to je základ práce mého týmu E-Bezpečí PdF UP v Olomouci.

Mohou vám nějak pomoct například komunální či krajští politici coby zřizovatelé základních a středních škol?

Určitě ano, a to především finančně, prostřednictvím dotací. Zde musím pochválit jak statutární město Olomouc, tak i Olomoucký kraj, kteří již mnoho let podporují naše vzdělávací akce v terénu a také intervenci, tedy řešení případů, finančně, což znamená, že můžeme školám naše akce nabízet zcela zdarma. A je potřeba uvědomit si, že o tom, zda podporu získáme či ne, rozhodují právě komunální politici. Podobně nás podporuje i statutární město Ostrava, čehož si také vážíme.

Zároveň je ale třeba říci, že narážíme i na byrokratické bariéry. Například v Praze, kde běžně děláme desítky akcí ročně, jsme nemohli v rámci programu prevence žádat o podporu našich akcí pro školy, protože jsme univerzita, s čímž nepočítají administrativní parametry dotací. Dotace podporují NGO a jiné typy organizací. Takže bohužel narážíme i na tyto víceméně byrokratické bloky.

ZÁSADY PRO RODIČE DĚTÍ VE ŠKOLNÍM VĚKU

• Budovat s dítětem od útlého věku důvěrný vztah, aby za nimi dítě přišlo v krizové situaci a požádalo o pomoc. 
• Naučit děti základní pravidla bezpečného chování na internetu (máme je v podobě “desatera” např. zde: https://e-bezpeci.cz/desatero).  
• Klíčové je nedémonizovat před dítětem internet, sociální sítě ani influencery (ať už si jako rodiče myslíme o online celebritách cokoli) - pokud začneme před dítětem shazovat to, na co se na internetu dívá a co ho zajímá, sníží se šance, že se s námi o tom, co dělá na internetu, bavit. 
• Málo efektivní jsou i některé zákazy (což je na samostatnou a dlouhou přednášku).
• U menších dětí (školka, 1. stupeň ZŠ) určitě limitovat čas a regulovat obsah, na který se dítě dívá. S prvním telefonem nainstalovat dítěti systém rodičovské kontroly (parental control), který dokáže regulovat jak čas, který dítě na mobilu tráví, tak i aplikace, které využívá. Zároveň jako rodiče získáme přehled, co dítě na mobilu dělá. Benefitem je pak možnost sledovat, kde se vaše dítě pohybuje.
• Ukazovat dětem pozitivní způsoby využívání online technologií. 

Patří do vaší práce i nějaký druh obrany před účelově šířenými dezinformacemi?

Možná si hned na úvod vysvětleme, co je to dezinformace - dezinformace je nepravdivá informace, která je záměrně vytvořena a rozšířena, aby z ní měl její tvůrce nějaký prospěch (a ví, že jde o lež). Např. pokud politik XY vypustí ven informaci, že “Piráti chtějí, aby lidé dali migrantům své chaty,” jde o jasnou dezinformaci, ze které má prospěch, protože lidé nebudou volit Piráty, ale dají hlasy jemu. Je to lež, je to vytvořeno cíleně, šíří to cíleně, hotovo. Ostatně toto vidíme i v rámci aktuální politické kampaně, kde některé politické subjekty celkem cíleně dezinformace šíří, aby získali voliče. Obratně se pak snaží namluvit veřejnosti, že jde jen o “nadsázku”, ale ve skutečnosti to tak opravdu není.

Vedle toho existuje pojem misinformace - tedy také nepravdivá informace, která ale vznikla a je šířena omylem. Její tvůrce či šiřitel věří, že je informace pravdivá. Do této kategorie patří různé omyly a chyby, které se šíří internetem. Např. před časem Česká televize omylem prohodila infografiku v pozadí u reportáže o válce na Ukrajině - klasický omyl, chyba, misinformace. I já sám jsem kdysi byl na obrazovkách ČT označen za policejního ředitele. A věřím, že z toho ČT prospěch neměla, a já už vůbec.

To je ale obrovský prostor pro nepravdivé informace... 

S online bezpečností úzce souvisí mediální gramotnost a schopnost oddělovat pravdu, lež, názor a fakta, dezinformace a misinformace. Žijeme ve světě, který je extrémně přesycen informacemi, zažíváme doslova "infodemii", tedy pandemii informací. Je to dáno tím, že každý z nás je schopen zveřejnit a poslat do slova v podstatě cokoli, ať už jde o lež, pravdu, mix pravdy a lži a podobně. A díky masovému šíření především prostřednictvím sociálních sítí ovlivnit velké množství lidí. 

Někteří lidé, politické strany, hnutí či organizace si uvědomili, že šířit dezinformace a nepravdy je skvělý obchodní model; budeme do světa cíleně vypouštět nepravdivé informace, budeme nadávat konkurenčním politikům, urážet je, lhát, chovat se arogantně a agresivně, budeme vyvolávat násilí, budeme strašit a obchodovat se strachem, a vždy získáme dostatek přívrženců, kteří nám poskytnou finanční zdroje a třeba i hlasy ve volbách, a získáme moc. Je to jednoduché a funguje to. V populaci najdeme vždy dostatek lidí, kterým emoce a nenávist zatemní racionální úsudek.  Ostatně řada odsouzených tvůrců a šiřitelů dezinformací u soudu přiznala, že vůbec nevěří tomu, co šíří, ale že vědí, že jim to přináší zisk. Bohužel tento přístup vede k radikalizaci společnosti, polarizaci, násilí, ztrátě společenské soudržnosti a snížení obranyschopnosti. U některých labilnějších jedinců až k terorismu (viz kauza Balda). 

A hybridní hrozby?

Dezinformace a hybridní hrozby jsou samostatným tématem. Nebuďme naivní, nežijeme ve světě, ve kterém jsou všechny země přátelské a kamarádské, žijeme ve světě, kdy je část válek realizována právě hybridním způsobem, to jest snahou rozbíjet demokratické společnosti, podporovat extrémismus a podobně. Ale o tom někdy příště.

Co je velkým problémem je tzv. disinhibiční efekt. V online světě často odhazujeme zábrany, zbavujeme se svých společenských rolí, řada z nás se začne chovat agresivně, útočně, nenávistně. A protože žijeme ve svobodné společnosti, většina z těch, kteří se chování agresivně, není trestána, protože svými útočnými projevy nepřesahují hranice svobody projevu (viz Ústava - Listina - článek 16, odstavec 4). Výjimkou jsou samozřejmě vyhrožování, vydírání, šíření poplašené zprávy a další trestné činy. Přesto do veřejného prostoru tito lidé vykřikují nesmysly o cenzuře a podobně. Ne, v ČR nemáme cenzuru, máme svobodu projevu, ale i ta má své hranice a mantinely. Například nemůžeme jen tak někomu vyhrožovat, že ho oběsíme, vydírat ho či pronásledovat jeho rodinu. To není svoboda projevu.

No a co se týče naší práce v této oblasti - v E-Bezpečí se snažíme posilovat kompetence žáků, pedagogů a seniorů mimo jiné v oblasti mediální výchovy - učíme je, jak např. fungují dezinformace, jak si je ověřit (co je to např. reverzní vyhledávání obrázků), jak fungovaly dezinformace v historii, co jsou to kognitivní zkreslení... Velmi populární je například téma umělá inteligenci, kde řešíme třeba deep fake videa, deep nude aplikace a podobně. Ostatně vytvořili jsme aplikaci poháněnou AI s názvem FactNInja (www.factninja.cz), která dokáže rozpoznávat např. manipulativní komunikaci v reklamě a dalších typech textů. Zájemci o umělou inteligenci mohou vyzkoušet i náš kurz na https://ai.e-bezpeci.cz/videokurz a naučit se něco nového. 

Jsme vůbec schopni se dezinformacím efektivně bránit? Vypadá to, že dezinformacím a relativizaci pravdy podléhá stále větší procento populace…

Tak hlavně je potřeba si přiznat, že skutečně nemůžeme vše neustále ověřovat, hodnotit a posuzovat - většina z nás na to nemá čas ani energii. Ale musíme si uvědomit, že v momentě, kdy v nás nějaká informace vyvolává silné emoce, většinou negativní, může jít o signál, že v nás někdo skutečně chce emoce cíleně vyvolat, aby potlačil naši racionalitu a přiměl nás k ukvapené reakci. Že s námi jednoduše někdo manipuluje. Všichni to známe - pod vlivem emocí děláme věci, které bychom jinak neudělali. Takto funguje i tzv. obchod se strachem. Nejdříve v lidech vyvoláme strach, ať už racionální či zcela iracionální, a potom jim nabídneme nějaké řešení, i když zcela nefunkční, ale kdo se to dozví, že ano...  Takže pozor na emoce.

Pokud jde o dezinformace, současné vládě se vyčítala pasivita tváří v tvář dezinformačním kampaním, po zřízení funkce vládního koordinátora strategické komunikace zase zaznívají kritiky údajné cenzury a ohrožení svobody slova. Jak tohle vnímáte?

Souhlasím s tím, že česká vláda zaspala v boji proti dezinformacím. Jak současná, tak i vlády předchozí, viz dezinformace spojené s migrací, covidem, 5G sítěmi a podobně. Je to dáno i tím, že jde o velice třaskavé téma, které může způsobit masové snížení voličských preferencí a hlavně je v mediálním prostoru extrémně často překrucováno v "zavádění cenzury", což vyhovuje hlavně extrémistickým stranám. Boj proti dezinformacím není zavádění cenzury - a pokud toto někdo tvrdí, lže jako když tiskne. Na druhou stranu těžko můžeme chtít po současné vládě, aby během dvou let vyřešila něco, co se neřešilo posledních deset let. Ostatně jak chcete řešit problém s dezinformacemi, když minimálně dvě parlamentní politické strany dezinformace aktivně šíří, aby získaly voliče, že ano…

V ČR nemáme ohroženou svobodu projevu, je to zcela naopak: Nikdy v historii jsme neměli tolik svobody projevu, jako máme dnes. Pojďme si dát pár příkladů: Kdybyste před rokem 1990 veřejně vykřikovali, že prezident je vůl, můžete okamžitě dostat trest za hanobení hlavy státu a jít do vězení. Ostatně vzpomeňme i na Rakousko-Uhersko, Švejka a obraz císaře pána, na kterého sraly mouchy... Dnes vesele mnoho uživatelů sociálních sítí veřejně prezidenta uráží a nadává mu a nemáme jediný případ, že by za to někdo šel do vězení, protože hanobení hlavy státu už jako trestný čin neexistuje. Kdybyste před 40 lety zkritizovali např. komunistickou stranu v komunistickém Československu, mohli jste jít do vězení. Dnes vesele kritizujeme všechny strany a nikdo do vězení nejde. A můžeme jít klidně dál… odposlechy, STB, politické procesy, překračování hranic, zákaz studia z politických důvodů, zabavování majetku… nic z toho už dnes neexistuje, žijeme ve svobodné a velmi bezpečné zemi. A pokud se podíváte na všechny související odsouzené z poslední doby, trest dostali vždy za nějaký běžný trestný čin, vydírání, vyhrožování, šíření poplašné zprávy, nebezpečné pronásledování… nebo prostě proto, že jsou zadlužení, neplatí alimenty a ještě se živí podvody. Ne za své názory. 

Co se týče pozice vládního koordinátora a různých poradců pro oblast dezinformací - tyto pozice jsou určitě potřeba, protože tu evidentně problém s dezinformacemi máme, na což dlouhodobě upozorňuje BIS, Policie ČR, ministerstvo vnitra a další organizace, které nejsou politické. A nejsme vůbec osamoceni, problémy mají všechny evropské země. Ota Foltýn je za mě určitě dobrá volba, ale přijde mi, že je ve svém snažení strašně osamocen a nemá za sebou žádnou sílu - sice jasně a zřetelně pojmenovává problémy, ale je na to zoufale sám a bojuje proti přesile. Jako osamocený voják, který byl vyslán na misi bez toho, aby měl aspoň malou armádu. A proti němu, slova klasika, stojí hordy skřetů, kteří čekají na každý jeho výrok, aby ho překroutili a vyslali do veřejného prostoru jako dezinformaci.

Nejhorší ale je, že si velká část naší populace vůbec neuvědomuje, že šíření dezinformací nahlodává celou společnost, že vede k radikalizaci a násilí, že vede k tomu, že se nebaví rodiče a děti, mladí a staří, města a venkov, že místo, abychom budovali silnou a odolnou společnost, vytváříme chaos zmatku a nenávisti. Dezinformace jsou jako virus, který prorůstá společností a my ho nevnímáme, dokud už není pořádně rozbujelý a způsobuje nám vážné zdravotní problémy.